Již od mateřské školky říkala, že bude paní učitelkou. Vždy ráda chodila vozit a hlídat malé děti příbuzným a známým. A speciálnímu školství pak zasvětila celý svůj profesní život. Při příležitosti letošního Dne učitelů 28. března převzala „Cenu radního Olomouckého kraje pro oblast školství“. Na slavnostním setkání v rámci akce Učitel roku Olomouckého kraje 2023 jí cenu předal krajský radní pro oblast školství Aleš Jakubec.
MILUŠE JURÁŇOVÁ, ředitelka naší školy.
Ocenění se už od roku 2011 předává pracovníkům středních škol, vyšších odborných, speciálních i základních uměleckých škol, dětských domovů, pedagogicko-psychologických poraden a domů dětí a mládeže se sídlem v Olomouckém kraji.
„Miluše Juráňová pracuje jako speciální pedagog 40 let. Většinu svého profesního života spojila se speciální školou v Lipníku nad Bečvou. Jako ředitelka školy se zasloužila o rozvoj školy po stránce materiální i odborné. Pod jejím vedením a její zásluhou proběhla v několika etapách velká rekonstrukce školní budovy a byla zřízena speciální mateřská škola. Patří k pedagogům, kteří inspirují a dávají dobrý příklad svými morálními vlastnostmi, zásadovostí, důsledností, pracovitostí, pílí, pečlivostí, profesionalitou a lidskostí,“ uvedla v nominačním textu Jana Mádrová, zástupkyně ředitelky školy.
Úspěchy našich spoluobčanů jsou pro veřejnost motivující, proto jsem při této slavnostní příležitosti paní ředitelce položila několik otázek:
Je učitelství ve vaší rodině „dědičné“?
V naší rodině jsme měli pár učitelů, kteří mohli být mým vzorem. Můj dědeček Ladislav Vašíček byl odborný učitel hudby, strýc Jan Vašíček a prastrýc Jan Metelka byli učitelé základní školy. Můj pradědeček František Vašíček založil Národní kapelu v Lipníku nad Bečvou.
Proč jste si vybrala studium na vysoké škole se zaměřením na Učitelství pro mládež vyžadující zvláštní péči?
K našim sousedům jezdíval vždy na prázdniny malý nevidomý chlapec, byl vždy usměvavý, milý a laskavý. Ráda jsem se o něj starala, jako dítě jsem si s ním hrávala. Možná tehdy mě prvně napadlo, že taková práce by mě jednou v budoucnu mohla bavit. Další osobní zkušenosti s handicapovanými dětmi jsem získávala až teprve v průběhu studia na vysoké škole, kdy jsme jezdili na exkurze do různých zařízení a docházeli na praxe do škol.
Co je podle vás na práci učitele – speciálního pedagoga nejnáročnější?
Po odborné stránce je toto povolání podobné práci psychologa a svou odborností má speciální pedagog blízko i k lékařům. Při mém studiu na vysoké škole se říkalo, že kdo zvládnul na konci prvního ročníku zkoušku z anatomie člověka, ten studium dokončí bez dalších problémů.
V průběhu mé čtyřicetileté učitelské praxe jsem se setkávala s různými druhy postižení žáků a často jsme museli řešit výchovné problémy, které souvisely s jejich zdravotním stavem. Vzdělávání žáků, kteří potřebují speciální metody výuky, individuální přístup a mnohdy velkou míru trpělivosti ze strany speciálních pedagogů, není úplně jednoduché. O to víc nás jakýkoliv krůček k úspěchu u těchto dětí potěší a ujistí v tom, že naše práce má smysl.
Jak podle vás vnímají poslání speciální pedagogiky rodiče dětí?
Naše škola je u mnohých lidí zaškatulkována jako „ta zvláštní“, do které chodí hlavně Romové. Mnozí rodiče dlouho váhají, než se rozhodnou přihlásit své dítě k nám do školy, ale za celou dobu mé praxe se nestalo, že by rodiče zpětně litovali, že se takto rozhodli. Naopak nám opakovaně sdělují, že toto rozhodnutí už měli udělat dávno, protože jejich dítě se zklidnilo, rozzářilo, do školy se těší, a když je spokojené dítě, je spokojený rodič. Snažíme se být školou rodinného typu, s rodiči žáků současných i bývalých vycházíme a těší nás, když se nám naši bývalí žáci chodí pochlubit s výučním listem a sdělují nám své úspěchy.
Jak vás vaše povolání lidsky obohatilo?
Vždy mě práce učitele bavila a mnohdy pro mne bylo mé povolání prioritou. To by vám ale potvrdila většina učitelů a učitelek. Bez toho by to ani nešlo. Děti ve škole nás učitele nabíjí svou energií. Zároveň ale platí, že učitel, který není osobnost a nedělá svou práci s láskou, nemá šanci před žáky obstát a být pro ně autoritou. Mnozí naši žáci velice rychle poznají učitele, u kterého si mohou dovolit zlobit, vyrušovat, a tím ukázat svou sílu. Takový učitel to pak nemá ve škole jednoduché.
Co přispělo k vašemu profesnímu růstu?
Jsem ráda, že díky projektu VIP-Kariéra, do kterého byla naše škola zapojena v letech 2005–2014, jsem byla součástí týmu odborníků Národního pedagogického institutu v Praze. Pod metodickým vedením Petra Hanáka nám bylo umožněno účastnit se řady vzdělávacích kurzů, díky kterým jsem tak získala mnoho vědomostí a zkušeností v pracovní pozici školního speciálního pedagoga.
Jak dlouho pracujete ve škole v Lipníku nad Bečvou?
Čas je nemilosrdný, ve školství pracuji již 40 let. Vysokou školu jsem ukončila v roce 1983. Tehdy jsme dostávali po škole tzv. umístěnky, takže jsem od září 1983 nastoupila jako učitelka ve zvláštní škole v Hranicích. Protože jsem měla malé děti, žádala jsem o přestup do Lipníku nad Bečvou. Od září 1988 jsem tedy začala učit ve zvláštní škole v našem městě. Od srpna 2012 jsem se stala ředitelkou této školy. Naše škola se také za ta léta v mnohém změnila, a nebyl to jen její název: zvláštní škola, speciální škola a dnes je její celý název Střední škola, Základní škola a Mateřská škola Lipník nad Bečvou, Osecká 301. Změnily se i možnosti vzdělávání dětí a žáků, kterým se u nás věnujeme.
Jaké předměty jste vyučovala nejraději?
Většina našich učitelů má vystudovanou speciální pedagogiku bez odbornosti k některým předmětům, proto učitelé – speciální pedagogové u nás musí zvládat učit všechny předměty. Takže není snad předmět, který bych v průběhu své dlouholeté praxe neučila. Jako třídní učitelka jsem své žáky učila český jazyk, matematiku, pracovní činnosti, občanskou výchovu, tělesnou výchovu atd. Dnes v pozici ředitelky si chodím „odpočinout“ od ředitelských dokumentů nejraději k žákům střední školy do předmětů „Netradiční řemesla“.
Většina žáků naší školy je z Lipníku nad Bečvou. Škola ale není organizací města. Jak vnímáte propojení školy a města?
Zřizovatelem naší školy je Olomoucký kraj, přesto je naše škola již více než 70 let součástí města Lipníku nad Bečvou. Spolupráci s ostatními školami ve městě, s odborem školství městského úřadu a samozřejmě s vedením města vnímám jako velmi dobrou a pro všechny užitečnou. Zejména po 1. 9. 2016, kdy se do povědomí dostává inkluze žáků (tj. vzdělávání všech dětí prioritně v běžných školách), se spolupráce mezi naší školou a běžnými základními školami rozšířila, a troufnu si říci, že komunikace mezi námi je na mnohem lepší a profesionálnější úrovni.
Brzy vás čeká odchod na zasloužený odpočinek. Když se ohlédnete za svou prací, z čeho máte největší radost?
Ano, letošní školní rok je pro mne tím posledním v pozici ředitelky školy. Jsem velice ráda, že díky finanční podpoře našeho zřizovatele se mi podařilo uskutečnit řadu rozsáhlých rekonstrukcí a oprav v budově naší školy: výměnu podlah chodeb, výměnu oken a zateplení budovy školy, rekonstrukci cvičné kuchyňky, vybudování prostorů mateřské školy atd. Mohu tedy předat svému nástupci školu v dobrém stavu.
Myslím si, že ocenění své práce si zaslouží i můj dnes již zesnulý manžel Radoslav Juráň, který v naší škole pracoval řadu let jako školník. Často iniciativně přicházel s návrhy mnoha stavebních úprav a změn ve škole díky své předchozí profesi a dlouholetým zkušenostem v oboru stavebnictví. Některé stavební práce ve škole sám realizoval.
Jsem ráda, že naše škola má u veřejnosti v současnosti tak dobré jméno. Bez sehraného týmu všech pedagogů a asistentů pedagogů by se naše škola nemohla stát tak odborným pracovištěm, které i díky statutu Fakultní školy je velmi často vybíráno studenty pedagogické fakulty pro absolvování praxí. Proto bych zde ráda poděkovala všem zaměstnancům školy za skvěle odváděnou práci.
Jaké máte plány do budoucna?
Plánů mám hodně. Předně se chci věnovat své rodině – dětem, vnukům, a také své mamince, se kterou bydlím společně v mém rodném domě. Nebojím se, že bych se nudila, protože práce kolem domu, zahrádky je pořád hodně. Můj manžel se věnoval celý život chovu hospodářských zvířat a postupně mi tuto zálibu předával, takže se dnes starám i o králíky, slepice a křepelky.
Můj táta Milan Vašíček byl velký chovatel papoušků, napsal a vydal řadu odborných publikací. Proto si začínám pohrávat s myšlenkou, že se časem spojím s odborníky v tomto oboru a některým nakladatelstvím a pokusím se znovu vydat některé jeho odborné publikace.
S kamarádkami se těšíme na výlety, divadla a koncerty. A pokud by se mi v budoucnu zastesklo po škole, ráda bych se věnovala práci školního speciálního pedagoga.
Co byste popřála tomu, kdo po vás převezme ředitelskou funkci?
Práce ředitele školy je velmi náročná. Ředitel zodpovídá za vše, co se ve škole děje. Proto svému nástupci přeji pevné nervy, hodně zdraví, a věřím, že udrží odbornost našeho pracoviště na tak vysoké úrovni, na jaké je dnes, aby zájem rodičů o umístění dětí k nám i nadále rostl.
Děkuji vám za rozhovor a blahopřeji k zaslouženému ocenění.
Blanka Prudilová
Zleva radní pro oblast školství Aleš Jakubec, Miluše Juráňová, vedoucí krajského odboru školství a mládeže Miroslav Gajdůšek (webové stránky olkraj.cz)
Miluše Juráňová se svými žáky při výuce netradičních řemesel (archiv školy)
Miluše Juráňová (soukromý archiv)
